Obloha zamračená a před autem mám nablito. To není dobrý úvod do Fluffího dne. Psych tent už vyřvává a já spadl do black metalového mlýnku na maso. Jen mě štve, že ANCST nemají živého bubeníka. I když otázkou je, jestli ty jejich rytmické nálety někdo naživo vlastně zahraje. Jsem přesvědčen, že ta jejich smršť je důvodem, proč se nad rokycanským letištěm najednou zatáhla mračna. Průtrž mračen má ten efekt, že se lidi natlačí do stanů a kluci pod duhovou vlajkou to evidentně chápou jako signál pro další párty, takže se v Queer stanu rozjíždí taneční orgie. Už zase.

Po dešti to tu moc hezky voní. Tráva a les. Tak jak si to pamatuji z mládí. Ve stanu vykopávají QUESTIONS, což je štěkavé hácéčko z Brazílie a mě moc nebaví. Naštěstí už startuje i hlavní scéna. HOMBRE MALO otevírají. A není nic lepšího. Je to kapela, která před třemi roky zašlapala do země RED FANG, když jim předskakovali v Matrixu. Ačkoliv hráli podobné věci, RED FANG oproti HOMBRE MALO vypadali jako banda nezáživných fotrů. Na Fluffu to není jinak. Tahle kapela živě válcuje. A přitom jde jen o špinavej rock’n’roll.

Jeden si neodpočine a musí hned zase do stanu. RED APOLLO. Hardcorová temnota pohřbená v bezedné bažině. Mocné kytarové stěny se nikam neženou, není kam. Takhle je to dokonalý. Ani když se zvlní, tak není vidět slunce. Jejich set pohlcuje. A ani hlavní scéna neubírá.

Kanadští DARK CIRCLES jsou skrz na skrz apokalyptičtí i v poledním slunci. Další výtečný zářez u Moment of Collapse Records. Black metalem okovaný crust, jenž nezpomaluje. Subtilní kytarista řádí na scéně jako smyslů zbavený. Očistný uragán těla rvoucích kytar. Melodie jsou pro pop a tohle pop není. Trochu je mi líto Radalfa, pro kterýho jedu záhy. Chlape, přišel jsi dneska o pár kapel, co fušujou do black metalu! Inu, kdo pozdě chodí, víš jak...

RIP

Jasný, sám sebe poškozuje. Po průjezdu stanovým městečkem za poslechu RIPova tradičního openeru “What a Wonderful World” od Louise Armstronga není moc času ani chuti na zevlení a po stručném informačním entrée se pouštíme do stanu na českou GATTACU. Pomalejší crust, říkám to správně? Přiznám se, že o téhle scéně vím kulové, ale česká GATTACA mě nadchla unikátní prací s rytmikou, strukturováním gradace skladeb i masakrálním nasazením kytaristy s bubeníkem, které hodně korespondovalo s tím, co sám od muziky chci a očekávám. Když jsou věci takhle, tak jsou v pořádku. Aspoň pokud jde o mě. Bylo to také naposledy, co jsme se s klidným svědomím vešli do velkého stanu – na večerní hvězdy už doslova praskal ve švech a spousta lidí byla vystrnaděna ven. Mírumilovně a s láskou samozřejmě!

Další kapelou stojící za zmínku, je švédský ANCHOR. Uskákaný švédský straight edge hardcore mi evokoval surově přímé nasazení kapel, jako jsou třeba newyorčané BACKTRACK. Skočná rytmika, častá absence kytarových riffů, kdy Claese doprovázala jen basa a bicí, a samozřejmě spousta sborů. Tohle je pojetí žánru, skrz které jsem k HC přičichl, takže se jen těžko divit, že mi voní dodnes.

Po ANCHOR přichází vrchol sobotního dne. Už zvukovka italské screamo kapely byla jedinečná. Muzikanti ponoření do lásky k hluku vypadali, že čím podivnějšího a na první poslech atonálnějšího ladění jsou schopni dosáhnout, tím líp. Výsledkem byla skvostně rytmicky rozsekaná show s ohromným emocionálním nábojem, která by poslala do kopru jakékoli představy nezúčastněných pozorovatelů o tom, co to jsou hranice rockové muziky. A že v jednu chvíli nebylo možné pro nával stagediverů rozeznat muzikanty od posluchačů? To už je jen takový malý důkaz, že RAIEN strhli Fluff jednoznačně na svou stranu.

Nejsilnější set měl ale teprve následovat. Straight edge HC legenda ze Seattlu vedená řečníkem Gregem Bennickem pro mě byla o všem jiném, jen ne o hudbě. Jsem příliš mladý na to, abych se dokázal v roce 2015 nadchnout pro po čistě formální stránce stokrát překonané kořeny, ale hudba TRIAL vyrostla na message, jež je nadčasová a je jedno, kdy jí nasloucháte. Po setu jsem chodil mezi lidmi, kteří jeden po druhém přiznávali, že je Gregovy proslovy dohnaly k slzám dojetí. TRIAL korunovali v mých očích to, o čem pro mě můj první Fluff byl. Jednoho z největších životních hudebních zážitků jsem se dočkal ve scéně, která je dost možná o důležitějších věcech, než je hudba jako taková.

Dění na velké stagi uzavírali ENDPOINT. Legendární hardcore z Kentucky drhnutý od osmdesátých let minulého století obsahoval pro ucho rozmazlené přeprodukovanými sranci rozkošně neumělé doteky primitivního reggae nebo hard rocku se zjevnou láskou k AC/DC. Alespoň tak jsem to cítil. Žádný kérky ani trika s nápisy a pro vokalistu Roba Penningtona, dlouhá léta pracujícího s psychicky nemocnými dětmi, byl koncert evidentně do velké míry terapií. Krásný, dojemný zážitek a bylo vidět, že pro kapelu je každá show dodnes jedinečná a nesmírně důležitá.

Po ukončení dění na hlavní stagi se i velký stan postupně vyprázdnil, aby se vrátil po pár desítkách minut s úplně jiným nábojem. Zatímco na Playfast stagi paradoxně dohrával jakýsi doom metal (třeba si vzpomeneš, Ondro, o co šlo?), ve velkém stanu už zuřila regulérní diskotéka. Stovky pokérovaných pankáčů se vlnily v rytmu Boney M a Village People. Pryč se zábranami! A zatímco jsme si pochutnávali na sendviči s tofu, podobnou diskotékou ožil i Queer tent. Tentokrát však šlo o živou produkci Berlíňana TRANSFORMER DI ROBOTER, ostentativně teplého pěvce, vysekaného jako král Leonidas, kompletně pokropeného zlatými třpytkami a ve zpěvu vytrvale přecházejícího do křišťálového falzetu. Queer tent se otřásal v základech pod hromadami stage diverů, Transformerův set byl ohromně zábavný a vydrželi jsme oproti očekávání skutečně až do konce.

Radalf

Co doplnit, snad jen to, že GATTACU jsem viděl už mnohokrát, ale v takové formě jako na Fluffu ještě ne. Pro mě jejich nejlepší koncert, zvukově, atmosférou, naprosto vším. Dalším vrcholem jsou uřvaní Italové z RAEIN. Zpěvák Giuseppe Coluccelli plave v lidech. Mám fakt na krajíčku, nejsilnější atmoféra a nejlepší set Fluffu. Po ENDPOINT byla pro mě povinnost účast v prvních řadách PRODAVAČE. Neskutečná atmosfra, v první řadě kolují flašky a pak už jen užívám pecky z poslední desky “Malý ráje”. Publikum některý hymny odeřve s Šampónem. Snad neurazím, když napíšu, že to jsou hardcoroví TATA BOJS, jen s většíma pérama, krásnějšíma bábama a hlavně nejchytřejšíma textama.

RIP